Marcele bylo lehce přes padesát a už třetím rokem se stále potýkala s nadváhou. Jako by držela bodovou dietu – co viděla, to zbodla. Vinu ale dávala hlavně svému manželovi Vojtovi. Od té doby, co jejich dvě děti vylétly z hnízda, vylétával i on. Za prací, za svými koníčky a kamarády. Na Marcelu mu zbývalo času jen velmi málo, prý ať se také nějak realizuje. Mrzelo ji, že už si jí tolik nevšímá, a tak zajídala svůj smutek sušenkami, čokoládou a jídlem, které jí chutnalo, dávalo alespoň na chvíli zapomenout a přinášelo dobrou náladu. Nebylo divu, že přibírala na váze. Naposledy ji Vojta uzemnil větou, že už není jako proutek, ale že je z ní pěkná selka. To byla poslední kapka do pomyslného poháru, který přetekl.
Před očima se jí začala odvíjet minulost, kdy se jí Vojta snažil splnit vše, na co snad jen pomyslela. Třeba zauvažovala, že by bylo dobré jít do lesa na houby, a šlo se na houby. Ano, byla mladší a hezčí, pomyslela si smutně. Pak s odhodláním, že zítra už konečně začne cvičit nebo méně jíst, snědla půlku oříškové čokolády. To se každý chlap smýká, aby si hezkou ženu udržel. Pak tedy i ona byla tenkrát díky svým plánům, že by bylo dobré udělat to či ono, téměř létající bytostí sem a tam – prostě v pohybu. A většinou na čerstvém vzduchu. Jednoduše potom vážila o sedm kilo méně, než tomu bylo dnes.
Marcela se rozhodla ke změně, nechtěla už dál otálet. Snažila se jíst zdravě a potom se také vrátila ke své zálibě z dětství – hře na kytaru a zpívání. To když slyšela v jednom pořadu v rádiu, že 100 kalorií se dá zhubnout například jednou hodinou zpěvu nebo 15 minutami kliků. Samozřejmě, že se hned rozhodla vyzkoušet to se zpěvem. Nakonec se i Vojta začal zajímat o ni. Neztratí-li člověk odhodlání, chuť a nadšení, určitě nějakou cestu k uskutečnění svého cíle nalezne. Protože kdo hledá, ten najde.